O statečné hradní panně (1)

Téměř každý hrad má svou pověst či báji. Hartenberg dlouhá staletí provází pověst o statečné hradní panně, kterou připomněl před půl stoletím regionální historik, učitel a spisovatel pan Václav Němec, který jezdil na chalupu do Luhu nad Svatavou kousek od hradu.

… „ Bylo to v čase husitských válek. Zvěsti o nepřemožených sedlácích, kteří z lásky a taky pomsty za upáleného mistra Jana Husa táhli krajem a rozdávali nemilosrdné rány všem odpůrcům kalicha, letěly od ucha k uchu rychlostí zvuku.

Ti sedláci neznali milosrdenství s nikým, kdo stál na straně nehodného císaře, té šelmy ryšavé Zikmunda. Proti husitům vytáhl tenkrát i pán z Hartenberka. Z bojů se už nevrátil. Na hradě zůstala dcerka – sirotek Zdeňka, dívka spanilá, ale zaslepená jako otec. Stalo se ale, že husité přitáhli před Hartenberk. Buď rozumná, radil jí zeman z Boučí, obrať se jako já ke kalichu. Vzdej hrad! Žádal hejtman husitů Petřík. Nevzdám! Odpověděla Zdeňka.

Mám dost silných mužů a ti odpoví za mě i za mého otce! Zdeňka se rozhodla hrad bránit. Spíže naplnila masem a obilím, sklepy sudy piva. Hradby osadila udtanými muži a poručila: Všichni na svá místa! Zvedněte padací most! Okna zacloňte dubovými okenicemi! Ani hladem ani žízní nás ti sršatci nezmohou! Vzdej se na milost a nemilost ! Opakoval hejtman Petřík. Nevzdám ! Ne! Stojíš před Hartenberkem. Hart znamená tvrdý a tvrdí jsou i mí bojovníci. Nevěříš-li, zkus to ! Zkoušeli se dostat dovnitř, ale marně. Metali na střechy smolné věnce, ale obránci hradu stačili hasit i ohnivé kohouty.

Škoda bojovníků, rozhodl Petřík. Nechám ty zatvrzelce pochcípat hladem. Rádi se ještě vzdají.....“

pokračování zítra..