30. 4. 2012

Čarodějné procesí dorazilo po roce opět z hradu na obecní rynk

Jezdci na koních s vlajkonoši, za nimi ženštiny čarotvorné v kleci na voze i na řetězech uvázané, kejklíři i šlechta nesoucitná – a celé procesí opět mezi kvetoucími třešněmi stoupalo od hradu směrem do vsi, aby si vysoké plameny smlsly na své každoroční kořisti.

Vše začalo jako vždy nevinně – již od oběda se na hradě jedlo, pilo, hodovalo… domácí koláče voněly selkám na trhu pod rukama, víno teklo z džbánů do sklenic, lepé děvy tančily a středověcí hudci struny napínali ku zpěvu. Plivání ohně, tance i drobné souboje v seně na dvoře kolorit pak dotvořily.

Šlechta se bavila, dokud jídla bylo dost, pak ale povinnostem nadešel čas a výběru daní! Však jak to bývá, ne vše podle plánu a potřeb vrchnosti se odehrálo a duším čarodějným-zbloudilým, co vinu za vše nesly, se po zásluze odplaty dostat musilo.

A tak rychle se vše seběhlo, hned kat byl k dispozici i vůz s klecí, i jezdci na rychlých koních se přihnali a bubeníci na pochod inkviziční povzbuzování šlechtou vyzvali.

Na rynku obecním pak mučení, a hranice vysoká, šibenice nachystány – a tribunál nemilosrdný. Cejchy se vypalovaly, ale inkvizitor přece jen slabost pro jednu dívku necudnou u kůlu měl. I lýtka se mu z toho očividně zapalovaly a on sám byl její krásou omámen tak, že hrozilo, že lid rozhněvaný jeho samotného na hranici, jak už se v historii obecní stalo, ztrestá.

Kat ale odhalil, že inkvizitor sám byl zmámen a očarován – krásná žena ve skutečnosti mužem byla. A tak rozčarované srdce inkvizitora zchladlo, v mžiku na led a kámen se zatvrdilo a na hranici vyslalo muže mladého, co řemeslo archivnické na hrad až z dalekých zemí slovenských obhajovat přijel.

A tak krom cizinců přihlíživších, poprvé duše zahraniční také v plamenech obecních skončila. Kdo spravovat nadále bude archiv hradní hartenberský jisto není, ale duše nové k tomu dozajista kouzlo zdejší zase brzy přivábí.