Televize přijede i na Čarodějnice a Beltaine

Upalování čarodějnic se blíží a s tím i noc plná magie a kouzel v duchu keltského svátku Beltaine. Harfa se již ladí, aby předla do noci až vše utichne. Předtím však vysoká hranice bude čekat v duchu inkvizičních procesů na svou další oběť.

Jak vše bude a jak vše dopadne neví opravdu nikdo, protože celá akce podobně jako vloni se bude odvíjet opět velmi spontáně a intuitivně. Koneckonců kdo má herecké nadání ať se přidá do družiny či procesí a ochutná napětí, jež není hrané a na jehož konci bude pravděpodobně opět inkviziční soud. Poté až jazyky ohně uhasí svou žízeň v obci, bude celou noc komorně i zhlasita znít melodie našich dávných ještě starších předků, Keltů. Oheň se smíří s vodou a Svatá řeka přijme naše přání a sny. A vše přijede pozorovat svým bedlivým okem televize, a tak neváhej a přidej se, třeba i Tobě se splní přání. „.....1.květen – 1. Duiru (podle druidského stromového kalendáře) , je nejdůležitějším dnem keltského roku. Zahajuje světlou část roku, čas vlády lidí, na rozdíl od tmavé poloviny, kdy vládnou skřítci a záhrobní bytost.
Tento svátek nese jméno boha ohně Beliho, jako symbol očistné síly tohoto živlu. Však také byl v jednom z vesnických domů rozdělán svatý oheň, a to devíti muži a z devíti druhů dřeva. Tímto ohněm byly pak zažehnuty dvě posvátné hranice, mezi nimiž musel projít každý člověk i každé domácí zvíře, aby se očistili od neduhů a neštěstí zimní části roku. Poleny z těchto hranic se pak zapalují ohně v každé z domácností, v čistém a chladném ohništi, zbaveném všech zbytků po zimním topení. Beltaine je také svátkem vítání slunce. Proto se lidé o půlnočním čase vydávali do lesů sbírat větve a kvítí, aby to první, co slunce při zítřejším východu spatří, byla výzdoba na jeho počest. Tento svátek je také nejpříhodnějším obdobím pro vyrovnání s bohy a nadpřirozenem, je časem obětí strážným duchům stád, a také lišce, orlovi a vráně, aby neškodili domácím zvířatům.Dívky vstávají za svítání s větévkou jeřábu ve vlasech a a umyjí si obličej ranní rosou z poupat hlohu, prosíce přitom bohy o dar krásy. Lidé putují k stojícím kamenům. Prosí o bohatou úrodu tak, že se jim klaní a objímají je, nebo je naopak tlučou lískovkami, přejí-li si déšť.
Rodiny se procházejí po poli a rozhazují kolem sebe kusy koláčů, které pak zahrabávají do půdy, aby se dařilo obilí.....“